Paní Dr. Alena Linhartová (vlevo), zakladatelka Scottish, Czech and Slovak Fund, zakladatelka a lektorka kurzů čeština na Edinburské univerzitě, soudní překladatelka a tlumočnice, pamětnice.
Paní Olga Franks (vpravo), zakladatelka Scottish, Czech and Slovak Fund, pamětnice.
Dvě dámy žijící v Edinburghu, které svedl dohromady nejen osud emigrantek žijících ve Skotsku, ale také společná iniciativa ve prospěch československých studentů ve Skotsku studujících a nejen to. S oběma jsem se sešla na sklonku roku 2024 pro společný rozhovor:
Vera
Dneska jsme se sešly v Edinburghu v jednom bytě s dvěma dámami a budeme si povídat o životě ve Skotsku, o jejich zkušenostech, o důvodech, které stály za odchodem z tehdejšího Československa. Je 30. října 2024, předposlední říjnový den, já vás obě dvě zdravím, dobrý den.
Paní Olga
Dobrý den.
Paní Alena
Dobrý den.
Vera
Po levé straně mám paní Olgu Franks, po mé pravé ruce sedí paní Alenka Linhartová. Já začnu u paní Olgy a zeptám se jí, proč právě Skotsko? Jaké byly tvoje pohnutky k odchodu z Československa, v jaké době to bylo, co jsi doma zanechala, opustila a v co si doufala, že tě ve Skotsku tě čeká? Prosím.
Paní Olga
Do Skotska jsem nepřišla z Čech, ale až po několika letech ve Walesu a v Anglii. S mým mužem, který není Skot, ale Angličan, jsem se seznámila v létě roku 1967 na anglicky mluvícím letním mezinárodním táboře VSO, což je Voluntary Service Overseas. Pracovali jsme v Mariánské, což je vesnička u Karlových Varů. V té době jsem učila češtinu a ruštinu na mostecké průmyslovce. Jenom krátce, asi 2 roky jsem tam pracovala. Přítelkyně mě pozvala, abych jí pomohla s angličtinou, což jsem s nadšením přijala. Sjelo se nás asi 20, většinou studenti z různých zemí – Francie, Japonska, Německa, Švédska a jeden dlouhonohý Angličan. A asi 4 jsme byli místní. Naším úkolem bylo budovat rozsáhlou terasu u nemocnice pro vážně handicapované děti a různě jiné údržbářské práce. Když jsme se po skončení tábora loučili, Tony, ten dlouhonohý Angličan, mě pozval na návštěvu do Anglie, překvapivě rovnou k svým rodičům a po tak krátké, úplně platonické známosti, mě požádal o ruku. Poprvé jsem váhala, ačkoliv jsem byla velmi zamilovaná, nikdy jsem do té doby nepomyslela na emigraci. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím a přijala místo au-pair v Rochdale, kde Tony učil na College of Art. Psal se rok 1968, přišla sovětská invaze a uspíšila tím naše rozhodnutí se vzít, a to v Anglii, ne v Čechách. Týden po svatbě, která se konala 1. ledna 1969, jsem se vrátila domů, abych zažádala o vystěhovalecký pas, což proběhlo bez problémů, a za pár měsíců jsem měla dvojí občanství a dva cestovní pasy. Po několika letech v Cardiffu, v našem prvním společném domově, a po roce v Shefieldu dostal můj muž nabídku učit na Edinburgh College of Art, a tak jsme v říjnu 1976 skončili v Edinburghu.
Vera
To byl velmi neobvyklý začátek společného života. Alenko, stejná otázka na tebe. V jakém roce a proč ty jsi z Československa odešla?
Paní Alena
Já jsem z Československa odešla v roce 1987 a důvodem, proč jsem odešla, bylo to, že jsem se v roce 1985 provdala za otce svého tříletého syna. Takže hlavním důvodem, proč jsem odcházela, proč mně také dost dlouho trvalo, než jsem se k emigraci rozhodla, bylo sloučit rodinu. Také v pozadí bylo to, že jsem v roce 1969 strávila 1 týden ve Skotsku, cestovala jsem po Skotsku a to bylo poté, co jsem strávila 1 rok ve Velké Británii, v Londýně, o prázdninách roku 1968.
ČSM (Československý svaz mládeže) zorganizoval práci v hotelech, v rekreačních zařízeních pro stovky vysokoškoláků. Z Čech odjely vlaky plné mladých lidí, jedním z nich jsem byla i já. Pak přišel srpen 1968 a já, stejně jako mnozí, jsem se rozhodla, že jsem mladá a že bych ráda strávila chvíli v Británii, takže strávila jsem jeden rok v Londýně jako au-pair a na závěr jsem jela do Skotska, procestovaly jsme celé Skotsko a uchvátilo mě i kamarádku, která se taky vracela zpátky do Čech, nádherná příroda. Když jsem v roce 1977 měla možnost jet na kurz angličtiny v Británii, tak jsem se rozhodla, že pojedu do Skotska. Tam jsem na kurzu poznala svého budoucího manžela. On mě poté navštěvoval v Praze a po 7 letech jsme se vzali. Jak jsem už předtím řekla, našemu synovi byly v té době téměř 4 roky. Nebylo to jednoduché pro mě rozhodnout se pro emigraci kvůli své rodině, matce, rodičům, ale láska a také to, že synovi chyběl jeho otec. Teprve po letech mi kamarádky řekly, že jim vždycky říkal „Já mám také tatínka, tatínek přiletí letadlem“.
....
Celý rozhovor se spoustou zajímavých momentů, vysvětlujících detailů a nahlédnutí do zákulisí jejich života můžete číst ZDE
Коментарі