Oskar Kokoschka se narodil v Pöchlarnu na jižním břehu Dunaje nedaleko kláštera Melk. Jeho otec Gustav ale pocházel z pražské rodiny zlatníků, která měla dům a dílnu v Praze ve Spálené ulici v domě U Ježíška. Děd Václav se do Prahy přestěhoval z Račiněvsi a vzal si dceru pražského zlatníka Schütze. Barokní dům s pověstnou bohémskou vinárnou, kam chodil Dvořák i Smetana, byl zbořen počátkem 80. let 20. století, aby udělal místo obchodnímu domu Máj a stanici metra. Již 100 let před tím ale Gustav Kokoschka dům i rodinnou živnost opustil a usadil se v Pöchlarnu, kde se živil prodejem hodin s kukačkami. Mladší bratr Oskara nesl jméno Bohuslav, z čehož je vidět, že české kořeny přetrvávaly a rodina se nedala snadno poněmčit.
Děd Václav a otec Gustav patřili mezi známé pražské zlatníky, podíleli se například na rekonstrukci kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta. Oskar věřil, že na obraze Quida Mánesa Zlatník ve své dílně je zobrazen jeho děd Václav.
Za to, že se Oskar Kokoschka rozhodl stát se malířem, nemůže jen rodinná tradice, ale údajně i mystický zážitek, jenž měl při pohledu na Maulbertschovu malbu stropu kostela Maria Treu ve Vídni, kde v dětství zpíval na kůru. Pro své mimořádní nadání získal stipendium ke studiu na uměleckoprůmyslové škole.
Kokoschka měl během války v anglickém exilu s přijetím na tuto školu údajně velké trauma. Tvrdil, že výběrová komise na uměleckoprůmyslové škole se rozhodovala mezi ním a o tři roky mladším chlapcem, který se jmenoval Adolf Hitler a pocházel z Braunau na Innu. Komise vybrala Kokoschku a tím ho odsoudila k hořkým výčitkám svědomí, že je to on, kdo může za nezměrné utrpení lidstva způsobené odmrštěným studentem malířství, jenž se namísto malování dal na politiku.
Kokoschka si na rozdíl od Adolfa Hitlera ze zákopů 1. světové války odnesl bytostný odpor k nesmyslnému vraždění. Nejprve mu propíchli bodákem plíci, z pozdějšího průstřelu lebky se zotavoval ve vídeňském paláci Pálffyů, kde se vám snadno přihodilo, že vaší ošetřovatelkou bude komtesa Mensdorffová-Dietrichsteinová. Ani její láskyplná péče ale nezabránila, aby Kokoschka po zbytek život netrpěl potížemi s rovnováhou. Není se co divit, že se stal důsledným pacifistou a propagátorem Komenského myšlenek, že dalším válkám může zabránit jen vzdělání mas.
Kokoschka nesmírně rád cestoval a poznával nové kraje. Vídeň se mu po válce navíc stávala stále více těsnou. Avantgardní umělci Kokoschkova typu se tam jen stěží uživili, vkus maloměšťáka zdivočelého poválečnou bídou upíral umělcům právo na existenci. Kokoschka se na čas přesunul do Drážďan, kde mu byla nabídnuta profesura na výtvarné akademii.
Vítězné tažení Adolfa Hitlera nicméně Kokoschku vyžene z německy mluvících zemí, kde je v třicátých letech jeho umění prohlášeno za zvrhlé a postaveno na pranýř.
Do Prahy, přestupové stanice německých umělců prchajících před Hitlerem, přijel Kokoschka v létě 1934 jen na pár dní, ale zdržel se 4 roky. Jistou roli sehrálo, že zde žila jeho sestra Berta Patočková. Kokoschka, jehož obrazy byly v Německu páleny, se v Praze nejprve pokusil sám upálit. Nakoupil si na trhu vozík kopřiv, rozestřel je v hotelovém pokoji po podlaze a vyválel se v nich. To vše v rámci boje proti revmatismu. I přes tuto uvítací proceduru Kokoschka shledá Prahu posledním přístavem v potápějící se Evropě, kde se dá žít, a zůstane tam až do roku 1938. Československého prezidenta si váží natolik, že v Lánech maluje jeho portrét. Na portrétu vidíme podobiznu Tomáše Garrique Masaryka vedle Kokoschkova milovaného Komenského, jehož Via lucis / Cesta světla ozařuje prezidentovy ušlechtilé rysy. Na obraze najdeme dokonce i Mistra Jana Husa na kostnické hranici. Obraz dnes můžeme vidět ve Spojených státech, kam byl po válce prodán a peníze použity pro české válečné sirotky.
Kokoschka se v krásách Prahy pokouší zapomenout na tragédii Vídně. Z najatého atelieru na střeše domu Bellevue naproti Smetanovu muzeu u Vltavy maluje krásné pohledy na Prahu. Hledá ty nejkrásnější pohledy na siluetu Hradčan. Jeho obraz Pohled od křížovnického kláštera v roce 2023 pokořil rekord pražských aukcí, když byl vydražen za 78 milionů Kč. Tehdejší velmistr křížovníků si Kokoschky vážil natolik, že mu zapůjčil během malování obrazu několik sálů paláce.
Kokoschka, milovník žen, avšak zapřisáhlý starý mládenec, si v Praze dokonce našel nevěstu. Zasnoubil se s dcerou advokáta Palkovského, Oldou. Olda byla sice o 30 let mladší než Kokoschka, ale zato o 20 centimetrů vyšší, měřila 2 metry. Oldu vidíme na Kokoschkově plakátu Pomozte baskickým dětem, který v Praze vytvořil. Německý messerschmitt na plakátě bombarduje Guernicu a míří k siluetě Pražského hradu. Plakát vynese Oskaru Kokoschkovi varování z Berlína: Až přijedeme do Prahy, budeš viset na nejbližší lucerně!
Výška Oldy a vysoké konexe její rodiny byly rozhodujícími činiteli úspěšné emigrace zamilované dvojice do Anglie brzy po zabrání Sudet. Britský konzul v Praze nemohl Oldu, čekající ve frontě na potřebné dokumenty, jen tak přehlédnout.
Avantgardní Kokoschka v konzervativní Anglii rozhodně nepatřil k oblíbeným umělcům. Několik měsíců před jeho emigrací probíhala v Londýně prodejní výstava jeho obrazů. Neprodal se ani jediný! Navíc po vypuknutí války hrozil Kokoschkovi coby Rakušanovi internační tábor na ostrově Mann. Zachránilo ho československé občanství, kterého roku 1938 nabyl, a prohlášení Kennetha Clarka, ředitele Národní galerie. Když byl tázán ředitelem místní policie, zda Kokoschka nemůže být německý špion, odpověděl, že ne, protože je příliš zasněný a nespolehlivý („too dreamy and undependable“).
Kokoschka s Oldou zpočátku bydlí ve skrovném hotelu, naštěstí si jejich nouze povšimne hraběnka z Droghedy a dá jim k užívání zařízený dům v Hampstedu. Tam Kokoschka zřejmě z čiré radosti, že má kde bydlet a tvořit, nejprve namaluje nezvykle optimistický watercolour v jasných barvách - zátiší s kyticí letních květů. Zřejmě se jedná o ten obraz kytice, který je v roce 1949 vydražen v aukci londýnského bytu Jana Masaryka. Jeho novým vlastníkem se stal tajemník Jana Masaryka Lumír Soukup.
Poté Kokoschka namaluje poslední pohled na Prahu nazvaný Nostalgie. Tentokrát Prahu maluje po paměti, proto na obraze věž Svatovítské katedrály vypadá spíše jako věž Lorety. Pod dramatickou siluetou Hradčan, zavinutou do zlověstných mraků, sedí na břehu Vltavy milenci. Odlétají labutě, ta poslední vyčkává, jako by se milenců ptala: Nepoletíte s námi?
Další londýnské Kokoschkovy obrazy nostalgii opouští a líčí mezinárodní situaci s trpkou politickou satirou. Obraz Alenka v říši divů /Anšlus líčí připojení Rakouska k Německu a obraz Červené vejce je reakcí na mnichovskou dohodu. V popředí nadutý Prušák s Mussoliniho hubou, pod stolem francouzská falešná kočka, vzadu se motá britský lev. Praha na pozadí obrazu hoří, upečené československé kuře z talíře někam odlétá, na talíři zbylo k rozporcování jen červené vejce - symbol smrti. Kokoschka v té době spílá v soukromé korespondenci britským politikům, příznivcům appeasementu, nazývá je Chamberitlerové a pro Chamberlaina na svých obrazech nalézá symbol obřího kraba. Má za to, že to byli oni, jejichž zbabělost vynesla Hitlera k moci. Jako jedinou zakázku od britského politika k portrétování přijímá nabídku, aby portrétoval Alfreda Duffa Coopera, 1. vikomta z Norwiche, který se vzdal postu Prvního lorda admirality v Chamberlainově vládě z protestu proti Mnichovské dohodě. Shodou okolností tím, kdo ho vystřídá, je Winston Churchill. Dalším slavným portrétem je jeho podobizna sovětského velvyslance Majského, který se v Londýně zasloužil o otevření druhé fronty. Kokoschka, ač v té době nemá ani peníze, za něž by si nakoupil olejové barvy, se mzdy za portrét ve výši 1000 liber vzdá ve prospěch Nemocničního fondu pro Stalingrad.
Dne 15. května 1941 se Kokoschka konečně s Oldou Palkovskou žení. Dojde k tomu v protileteckém krytu v metru sloužícím jako civilní úřad Hampstead. Na svatební cestu jedou do Skotska. Ubytování najdou v domě známého z Prahy, českého národohospodáře Emila Kornera v Elrigu u Fort Williamu. Kokoschkům Skotsko natolik učaruje, že se na místo vrátí během války šestkrát a celkem tam stráví 46 týdnů. Cestují až do Ullapoolu, protože si oblíbí severozápadní hornaté pobřeží.
Oskar již ve Skotsku, konkrétně v Moray, jednou byl ve společnosti rakouských přátel Kurta a Rudolfa Hahnových. Pět let po jejich návštěvě Moray tam Kurt Hahn založil a mnoho let vedl školu Gordonstoun, kterou absolvoval současný král Karel III. i jeho otec.
Jedině ve Skotsku dovedou zapomenout na válku. Kokoschka ve Skotsku maluje zejména akvarely s místními produkty, jako květiny, ovoce, zelenina, plody moře, ryby a zvěřina. Setkání s jednou excentrickou skotskou rodinou holdující lovu rozšířilo Kokoschkův pacifismus i na říši zvířat. Kokoschka ve svých pamětech vzpomíná, že v jejich domě bylo tolik honebních psů, že si nebylo kam sednout, a že když skončila sezóna bažantů, chodili na lov králíků. Když vystříleli všechny králíky v okolí, sesedli se kolem krbu a stříleli na strop obývacího pokoje po svých míhajících stínech. To podnítilo Kokoschku k obrazu Lovci, který zachycuje onu loveckou rodinu, která neodkládala své zbraně ani doma. Se střeleckou rodinou okamžitě přerušil kontakty a už nikdy je nechtěl vidět.Konec války přinese Kokoschkovi další zklamání. Bolestně se ho dotkne vybombardování Drážďan - města, kde celé roky působil. Ani prezidenta Beneše už nepovažuje za následníka Masarykových a Komenského idejí, když u mocností prosadí vyhoštění Němců z poválečného Československa. Poněkud nadsazeně to přirovná ke genocidě Arménů v Turecku, o které napsal román Čtyřicet dní jeho někdejší sok v bitvě o srdce Almy Mahlerové Franz Werfel.
V Cambridgi navštíví Kokoschka oslavy pobytu Komenského v Anglii v roce 1641. Vystoupí s příspěvkem Komenský, anglická revoluce a naše současná situace. Uprostřed války znovu vytahuje základní Komenského ideu, že trvalému míru mezi národy nejlépe posloužíme, když z výchovy vyloučíme nacionalistickou ideologii. A to i po vyhrané válce nad Německem, dodává.
V roce 1946 Kokoschka opouští Velkou Británii a usadí se ve Švýcarsku, kde roku 1980 také umírá. Prezident Edvard Beneš před odjezdem z Anglie do vlasti učinil několik darování. Občanům Wingrave, kde jeho exilová vláda sídlila, věnoval autobusovou zastávku se stříškou, aby při čekání na autobus nemokli. Skotské národní galerii věnoval obraz Oskara Kokoschky Zrání. Zřejmě se mu nelíbil, byl na něho příliš avantgardní. Skotskou galerii asi moc nepotěšil, dlouho si přijetí daru rozmýšleli, ale ctili to, že je od slavného malíře a nakonec ho přijali.
Doslov Veroniky Macleod:
V archívu skotských novin „Scotsman“ jsem objevila informaci, že 30. dubna 1942 předal dr. Juraj Slávik, ministr vnitra československé exilové vlády, jeden z Kokoschkových obrazů jménem Zrání do Národní galerie Skotska jako poděkování této zemi za laskavost a pohostinnost našim vojákům, lidem a umělcům. Byl to první obraz žijícího umělce, který Národní galerie přijala, a udělala tak za své působení pouze ve dvou případech.
S galerií pracuji na vystavení obrazu Zrání k 80. výročí konce 2. světové války a bude pro veřejnost k vidění v hlavní budově na Princes street v Edinburghu od začátku května 2025. S výstavou obrazu mi pomohla dr. Tricia Allerston z Národní galerie Skotska.
Co vše z Kokoschkových obrazů má v archivu místní galerie najdete ZDE.
Comments