Autorka původního článku: Robyn Hunt
Překlad do češtiny: Alena Linhartová
Napsáno na navržené téma ‘Objevování nové země´ (Discovering a New Country) na počest 100. výročí vydání Anglických listů (“Letters from England”) Karla Čapka.
Se speciálním poděkováním charitativní organizaci The British Czech and Slovak Association
Moje objevování nové země začalo mnoha malými krůčky. Kéž bych si mohla vzpomenout, kdy přesně to všechno začalo, ten pravý moment skutečného uvědomění si, to pravé povědomí, jak začala klíčová konverzace, skutečná slova použitá, nebo kdo je pronesl první? Mohla to být moje matka, ale stejně tak dobře to mohl být můj otec, který se rád přípojil k tématu konverzace, to on vždy dělal.
Možná to bylo tehdy, když nás moje matka upozornila na film v televizi. Byl natočen v Praze, nádherné historické drama, které na nás dlouhodobě zapůsobilo, nebo to, že ona milovala určitá jídla, bramborový salát, německé párky, režný chléb? Nebyla to jídla, která nám dávali ve škole… a v jejím pase vedle její fotografie jsem nalistovala jméno “Česká Lípa”... Nebyla bych bývala schopná najít je na mapě, i kdybych se o to pokusila… a co tehdy, když mně to přímo řekla, uvědomila jsem si tenkrát to spojení?
Nebo to bylo tehdy, když jsem slyšela rodiče mluvit o mých prarodičích? Matka a otec o nich vždy mluvili tak láskyplně, nenudilo mě to, vždy jsem ráda naslouchala hovorům o nich. Bylo mi líto, že se s nimi nikdy nesetkám. Věděla jsem, že kdybych se s nimi setkala, určitě bych je také milovala. Cítila jsem, že oni patří ke mně a že já patřím k nim.
I s těmito mezníky, se kterými jsem se setkávala podvědomě jako dítě, trvalo mně delší chvíli, abych si uvědomila, že se moje matka nenarodila tam, kde jsem se narodila já, nebo kde se dokonce nenarodil ani můj otec. Moje matka nemluvila, jako by byla z jiného prostředí, a co je vlastně tak odlišné nebo speciální narodit se někde jinde? Konec konců, já jsem se nenarodila na stejném místě jako moji bratři a sestry,… lidé vždy cestovali do ciziny, jezdili na dovolenou, vraceli se zpátky,… mohli přijmout práci nebo si někde koupit dům, pokud chtěli, začít znovu od začátku,… lidé vždy přicházeli a odcházeli, že ano? Lidé, kteří měli svobodu, mohli jít tam, kam chtěli, že ano?
Pak jsem si uvědomila, že to nebyl jednoduchý a neodvratný proces, když jsem dala dohromady všechna nezbytná spojení ve správném a reálném čase, navázala dohromady všechny nezbytné kousky vzdělání, všechny asociace, které jsem nashromáždila a obdržela, jak vědomě, tak nevědomě, z nesčetných zpráv v novinách a z politických debat, které toto téma obklopovaly, a vše aplikovala na historii moji vlastní rodiny. V tomto příběhu, který se sestavoval a tvořil v mojí mysli tak pozvolna a po tak dlouhou dobu, scházel určitý podstatný kontext - který si vyžaduje použití specifického termínu ‘Uprchlík’… Uprchlík.
Musím se přiznat, že kvůli své předchozí neznalosti situace jak naší rodiny, tak přesného historického kontextu, jsem teprve velmi nedávno plně pochopila a řádně vstřebala do své mysli, že moje matka byla uprchlík a ne, řečeno v nejvágnějším významu slova, nějaký přístěhovalec z důvodu volby jejich rodičů (odejděme raději dříve, zatímco je vše v pohodě), ale uprchlík z nutnosti. Dokonce i ted’ je pro mně obtížné popsat, jak jsem si to sobě vysvětlovala po celá ta léta. Nestalo se to, dokud jsem neměla před sebou poprvé všechna fakta, reálný časový sled cesty mých prarodičů do Anglie, kdy jsem to skutečně pochopila a pocítila, tehdy jsem začala kráčet ve šlépějich mojí nezletilé matky.
19. července 1951 moje matka, její dva bratři a jejich rodiče odcestovali do Anglie. Ačkoliv ted’ chápu, že jejich cesta coby uprchlíků začala před mnoha roky. Nad hlavami mých prarodičů visela hrozba, že skončí ve vězení, proto museli uprchnout sami téměř tři roky předtím, než je mohl Červený kříž spojit s jejich dětmi v táboře.
Moje babička si zvolila Británii jako útočiště ze všech míst, která byla k dispozici, protože nechtěla cestovat daleko. Popravdě řečeno, nechtěla vůbec odcestovat, vůbec nechtěla opustit svoji vlast. Také chtěla zůstat co nejblíže u svých sester v Německu, které také ztratily svůj domov z politických důvodů.
Británie možná představovala ‘bezpečí’, nebo dokonce vesměs jiný velice důležitý termín , ‘svobodu’, ale pro moji rodinu mělo toto místo silnější asociaci s konci než se svými začátky.
Jak jsme dospívali, chápali jsme více a více matčinu situaci, jak jsme si více a více uvědomovali, že v jejích znalostech vlastní rodiny existovaly velké mezery. Toto se dalo očekávat, bylo jí jenom šest roků, když opustila svoji vlast. Jak by bývala mohla vědět věci, které by se jinak naučila přirozeně během svého dospívání? Podrobnosti, jako kdo byli její prarodiče, odkud byli, kde se narodili? Měli druhá rodná jméha? Co dělali? Kolik bratrů a sester měli? Měli tito sourozenci děti? Nebyla schopná odpovědět na tyto otázky.
Po desítky let zůstaly tyto otázky nezodpovězené, my jsme se spokojovali s nedostatečnými a pro nás drahocennými útržky, které jsme měli k dispozici, jmenovitě vzpomínkami naší matky a důkazy její lásky pro své rodiče.
Potom náhle a úplně náhodou došlo k průlomu. Když jsme hledali na rodopisné stránce na webu (a samozřejmě to nebyl náš první pokus), odkázala nás na seznam cestujících; digilitalizovaný sken jedné stránky papíru, otřepané a zežloutlé časem, a tam na té stránce byla psacím strojem zapsaná jména mé matky, mých strýců, mé babičky a dědečka, byli tam, všech pět jich, a co bylo podstatné, vedle jmen mých prarodičů byla místa jejich narození “Wobern” – německý termín pro české názvy “Obora” a “Bilina”, slova, která jsem nikdy předtím v životě neviděla, dva malé klíče, které pak odemkly vše, co mělo následovat. Po všech těchto létech myšlenka vydat se po stopě a shromáždit všechny dokumenty, získat zpět každý útržek informací, každou podrobnost, bez ohledu na to jakkoliv nepatrná nebo navenek nedůležitá by byla, získat zpět všechno, co bylo možné, co se týkalo našich příbuzných, plně nastartovala naši mysl - a s touto myšlenkou a pevným odhodláním, společně s pocitem, že cokoliv je možné, se stavidla poznání konečně otevřela.
Jak předat, jak popsat pocity, své emoce a vzrušení… všechno bylo nové – a nemyslím to v takovém významu, jako když jdete na nějaké nové místo, fyzicky, naše rodina už předtím několikrát navštívila a byla na dovolené v České republice. Věděli jsme, že máme vztah k této zemi, ale co to skutečně znamenalo? Předtím jsme plně nechápali, jakými způsoby jsme byli s ní spojení nebo jak jsme byli spojení, nevěděli jsme nezbytně, co tato spojení byla.
Mohla bych vyčíslit tolik věcí, které jsme tam odhalili… tety, strýce, bratrance a sestřenice, kmotry, porodní asistentky, podnájemníky! Články v novinách, kozy, motorová auta, šrámy, oblečení; šedozelené, pruhované, kostkované, příručku o dřevě – (nerozumim jí, ale přísahala bych, že je velmi podrobná). Pokrývač, křížovkářská soutěž, medaile, archívy, knihovny, městské úřady, výzkumní pracovníci tam zaměstnaní, farní matriky, lidé, kteří je zkoumají, překládají, podávají jejich vysvětlení. Folklór, hesla, národní hymny, pověry, státní svátky, jmeniny, telefonní seznamy, broušení skla, katastry, kraje, okresy,… slova jako ‘narození’ ‘úmrtí’, slova, která představují začátek a konec životů mých příbuzných.
Nesčetněkrát jsem měla diskuse o pojmech totožnost a národnost, ach, ty otázky, se kterými jsem zápolila! Rozdíly mezi pojmy národnost a etnicita, či občanství a kulturní dědictví a kultura! Pojem toho, kde se člověk narodil, kde se narodili jeho rodiče a spojení s tím místem a otázka, jak moc dalece na tom záleží? Vlivy, které na nás působí, pocity, které máme o sobě a jak všechny tyto věci mohou být od sebe jak odlišné, tak propletené jedna s druhou.
Došla jsem k poznání, že Češi rádi pečou a mají rádi loutkové divadlo a romantismus a divadlo a hudbu a absurdnost a hledání hub. A ačkoliv jsem ztělesněním Angličanky, neboť miluji Shakespeara, a “scones” - tradiční britské pečivo k čaji - a mnohé další kulturní ukazatele, dospěla jsem k názoru, že cítím přirozenou spřízněnost s mými českými příbuznými a považuji to za velmi št’astnou a příznivou náhodu.
Dozvěděla jsem se, že česká abeceda má 42 písmen a zjistila (možná méně nadšeně), že existují diakritická znaménka a ty věci, kterým se říká háčky a hrůzu nahánějící skloňování! Tím jsem se jen stěží dotkla povrchu, když jsem se snažila získat náhled do něčeho, co se zdá být velice složitý jazyk se stejné složitým vývojem, který přiměřeně odráží složitou minulost.
Shledávám, že slova ‘kdo’, ‘kde’, ‘kdy‘ a ‘který’ se zdají být velmi podobná a znamenají podobné věci v angličtině a to ve mně vzbuzuje úzkost! Dodáme-li k tomu to, že v anličtině je ještě více podobných slov, která patří do stejné skupiny (otázková slova na ‘w’), která vůbec neznějí jako ‘kdo’ ‘kde’, kdy a ‘který! V úplném a kompletně nečekaném rozporu s tímto vzorcem jsou zde zdánlivě nepříbuzná slova jako ‘co’ (v angličtině se vyslovuje ‘so’) a ‘proč´ (vyslovuje se anglicky ‘proach’), která znamenají v angličtině ‘what’ a ‘why’! Vidíte, jak je jednoduché být nepříjemně překvapený? Jazyky jsou ošidná a záludná záležitost.
Toto všechno mě vedlo k tomu, abych se zamyslela nad tím, jak se cítila moje matka, když přišla do Anglie a musela se začít učit anglicky. Moje matka neměla na vybranou, jako mám já, učit se cizí jazyk pro své potěšení, neměla takovou volbu. Muselo to být hrozné! Naštěstí mohla pokračovat ve své češtině v sobotní škole, kde ji učil pan farář Lang, opora české komunity. Mluví o něm dojemně do dnešního dne. Jsem mu nevýslovně zavázaná. Byl to člověk, který tu byl pro moji rodinu, člověk, který byl mostem mezi dvěma světy a změkčil dopad přeryvné povahy takové násilné změny. Byl zde také na samotném konci, když vedl obřad při pohřbu mojí babičky.
Neméně důležité na této cestě do neznáma byla nutnost seznámit se s dějinami cizí země: ranní Keltové, kmeny Germánů a Slovanů, světy poddanství a šlechtictví, nové husitské náboženství, královské rody, dynastie, Zlatý věk… kolik republik? Pět, pět? Cože, dobře… možná šest, dobře… počkejme… kdy začaly a skončily? Počkejme, ať si to zapíšu… Co byly Sudety? Píšu ‘Hitler si uvědomil příležitost’ na okraji stránky… kdo byli lidé, kteří tam žili? Jak vypadalo to území na mapě? Kde je Morava? Kde je Slovensko? Která čast jsou Čechy ještě jednou? Tak, byla moje babička Němka nebo Češka nebo Rakušanka? … Občanství?... Etnická skupina?... Národnost?… Kdy vládl Karel IV? Jaký dopad měla německá okupace na normální Čechoslováky? Co se stalo během národně osvobozeneckého boje? Jak se stalo, že byl nastolen následný komunistický systém? Jak to bylo možné? Jak vypadal? Jaký dopad měl? Co byla Potsdamská dohoda? Benešovy dekrety? Byly skutečné dráty na hranicích země během studené války? Pod napětím asi 5000 voltů, jak vyšlo nakonec najevo!
Tyto otázky se vynořují a člověk musí být vždy opatrný, aby si nevytvářel nepodložené domněnky o lidech a věcech, které nemohou být známy. Pravdu jak v širším, tak specifičtějším smyslu slova, jsme pozvolna nalézali prostřednictvím přímého pohledu na osobní zkušenosti mých příbuzných jako jednotlivců s jejich vlastními zájmy a motivací, které se odehrávaly v rámci tohoto velice vyjimečného socio-politického pozadí.
S jedním pradědečkem, který byl po etnické stránce německého původu, uvězněným za jednou hranicí a druhým pradědečkem českého původu uvězněným za druhou a s mnoha dalšími příbuznými uvězněnými za mnoha dalšími hranicemi, není možná tak těžké vidět, že skutečná podstata bolu naší rodiny spočívá,…je pravý důvod, proč se nemluvilo o určitých věcech. Ten pravý důvod, proč moje matka a strýcové žili, aniž by znali širší příbuzenstvo nebo se učili kulturu země, ve které se narodili.
Rodina mojí matky, tak jako mnoho jiných, byla doslova roztrhána na kousky, neexistovala tu cesta zpátky k sobě, nebyla tu naděje na návrat, byli kompletně odloučeni od svých dřívějších životů... a když se cesta konečně otevřela s rokem 1989, tolik se toho změnilo, lidé nezbytně neprožívali radostná setkání, o kterých pravděpodobně snili a v něž doufali.
Musím znova zvažovat všechna ta léta, kdy jsme neměli ponětí o určitých podrobnostech, určitých faktech… vedla by bývala dřívější znalost těchto věci k rozdílnému výsledku? V našem případě absolutně ano, v každém možnému směru, který si dovedu představit! Dokonce v případě nejobtížnějších věcí, věcí drásajících naše nitro… neexistuje žádná částka peněz, kterou byste mi mohli zaplatit, abych odmítla směnit takovéto cenné vědomosti za moji dřívější neznalost… proboha, vždyt’ jsme našli své příbuzné, které jsme ztratili! Nové příbuzné, o kterých jsme nevěděli, že existují! Před dvěma roky by se nám takový fakt zdál nemožný, neuvěřitelný… a přece je tomu tak.
Bohužel, nemůžeme změnit minulost, ale protože jsme si vědomi těch obtíží, cesta, která nás tam dovedla, je důležitá. Minulost je ve skutečnosti kontinuita, je živá, je součást toho, co se děje nyní, co se stalo pouze včera relativně řečeno. Měli bychom si ponechat to, co nám patří, co je naše, nám blízké - naši příbuzní si nezaslouží o nic méně.
Uvědomuji si, že uvedením jmen, míst a dat z té stránky se nám podařilo posbírat cosi o jednotlivcích, kterých se to týkalo, nejen ideu mých prarodičů, ale moje skutečné prarodiče, jejich skutečné životy. Naši příbuzní nejsou už jen jména lidí, se kterými jsme se nikdy nesetkali, místa nejsou jen jména míst, která jsme nikdy nenavštívili, jsou to místa, kde žila naše rodina a určitá data mají nyní nový význam. Vzpomínáme na ně, zapálíme svíčku, zmíníme se o nich, hovoříme o věcech, čteme o určitých historických událostech nebo o zvláštních venkovských tradicích, které jsme předtím neznali.
Pro nás, jako rodinu, náš pocit ztráty je hlubší, ano,… náš pocit toho, co mohlo být, co mělo být, co by mělo bývalo být… ale možná dokonce mnohem důležitější, naše láska pro naše příbuzné se také prohloubila, nyní, když jsme si je osvojili a vyzvedli z neznáma, z hlubiny dějin.
Moje odhalení nové země nezačalo tak, že jsem cestovala do místa na mapě, začalo tak, že jsem začala nahlížet na svoji matku v jiném světle. Začalo to pocitem, že chci navrátit jí něco, o co přišla, něco, co jí patřilo. Objevování nové země začalo objevováním staré země, té, která tam vždy byla, ale nebyla nikdy známá. Země, která je její součástí a součástí nás.
Robyn Hunt
Věnováno mým předkům, vám všem z rodin Dittrichových a Mauderových a Tichých
a Jasseových – vám nádherným, neuvěřitelným lidem!
(uveřejněno se souhlasem autorky)
Comments